člověk vidí, či nevidí...

O Velikonocích do kostela přišla maminka se slepou dcerou, které mohlo být kolem 14ti let.

Po týdnu jsem je potkala na nádraží. Maminka mě poprosila, jestli bych ji nezavedla na nástupiště. Tak jsem ji vzala a odvedla. Cestou jsme prohodili pár slov, dovedla jsem jí až k metru, kde jsme nastoupili společně. Já jela jednu stanici, ona vystupovala na druhé.

Dnes jsem šla opět na nádraží a vzpomněla jsem si na tuto slečnu. Jesli jede také tímto vlakem. Na nástupišti jsem ji neviděla. Když jsem vystoupila na Hlavním nádraží v Praze, šla jsem na metro, narazila jsem na ni na nástupišti metra. Čekala na metro, v duchu ksem si říkala: " Mám jí pomoci nebo to zvládne sama? Postavila jsem se blízko ní, abych ji mohla pomoci, kdyby se něco dělo. Ale chtěla jsem ji nechat prostor pro její samostatnost, poněvač tuto trasu jezdí dost často.  A ne vždy najde lidi, kteté ji pomohou a musí si pomoci sama.

Hlavnou se mi honily myšlenky: " Vždyt může za mnou přijít, když bude potřebovat pomoci. Ale v zápětí mi došlo. Vždyť nic nevídí. Jak může za mnou přijít, když o mě neví.

Přistoupil k ní jeden mladý muž, který na nástupišti stál s námi. A nabídl jí pomoc sám. V tu chvíli mi došlo, že jsem ji měla oslovit já a nenechat jí tam napospas světu. Nestát tam vedle ní jak tvrý Y. Těžko něco vracet zpět. Ale můžu si z toho vzít jen ponaučení do příště až ji znovu potkám či někoho jiného, kdo bude potřebovat pomoc.