O smrčku, který zpíval

Pohádka Tomáše Špidlíka: O smrčku, který zpíval

Stárnout je zlé. Je lepší umřít v mládí? Bůhví! Bylo to za časů, kde ještě lesníci uměli hovořit se stromy v lese. Tehdy starý hajný zasadil čtyři mladé smrčky na mýtině. Povídá jim otcovsky: „ Já už tu dlouho nebudu, jsem starý, nedočkám se toho, abych viděl, jak se vydaříte. Proto ať mi rostete dobře!“

Smrčky se však posteskly:“ Zasadil jsi nás daleko od cesty. Sem nepřijde živá duše, dávají tu lišky dobrou noc. Co nám pomůže pěkně růst, když to bude nadarmo. Umřeme stářím zde v té pustině. „ Starý lesník jim pohrozil prstem:“ Podívejme se, jaké nápady už máte v mladé hlavě. O nic se nestarejte a jenom pěkně rosťte, ať jsou z vás dobré stromy! O ostatní se Pánbůh postará.

Lesník odešel a smrčky už ho neviděly. Jeden z nich si naučení do života rozhodně nechtěl vzít k srdci. Slova mu bylo několik let, rozložil své větve na všechny strany pěkně do šířky a mával s nimi do větru. „Snad mne někdo i zde v té pustině zahlédne.“ Celé léto tak koketoval s větrem. Ale teprve v zimě se dočkal toho, po čem toužil. Šel lesem hoch a hledal smrček na vánoční stromek. Všiml si toho, co tak horlivě mával větvemi. „jej, ten je krásný.“ Vykřikl hoch. Vzal pilku a smrček uřezal. Bolelo to, ale odměna byla velkolepá. Kdo vypoví štěstí smrčku, když se viděl v plné slávě vánočního večera. To bylo záře, barev a štěstí okolo. Smrček věděl, že umře v mládí. Ale nic ho to nemrzelo. Vždyť dosáhl slávy, obdivu a udělal tolik dětí šťastnými.

Další tři smrčky se držely stranou. Nechtělo se jim umřít ve slávě. A léta ubíhala. Přešlo dvacet let. A tu se smutně posteskl druhý smrček. „ přece jen rosteme nadarmo. Léta ubíhají a co z nás bude? Začal i on mávat větvemi na všechny strany. Nemával dlouho. Vždyť za tu dobu byl vysoký, statný, urostlý. Uviděli ho mládenci z daleka. Donesli pilu, podřezali jej a dovekli se slávou. Budou stavět máj. I tento mladý smrk se dočkal slávy. Namalovali ho, ověnčili, tancovali pod ním a zpívali. Přece je dobré umřít v mládí.

Druhé dva smrky se od té doby cítily osamocené. Staly se málomluvnými. Rostly vedle sebe a potají po sobě pokukovaly. Lekaly se toho, že stárnou. Nakonec to jeden nevydřel. Zamával svými tlustými haluzemi a přivolal dřevorubce. Skáceli ho, osekali a pořezali na kusy. Jak bylo smutno třetímu smrku. „Umřu aslávy se nedočkám.“ Ale přece jen se mu dostalo odměny za stálost. Pořezali jej na desky a z desek udělali stůl a židle. Když pak celá rodina denně sedávala u stolu, vděčně si pobrukoval starý smrk:“ má smrt není tak okázalá, ale daleko užitečnější a potřebnější, nerostl jsem nadarmo. Jenom náš čtvrtý kamarád asi uschne nadarmo a shnije v opuštěném koutu lesa.“

Copak dělá náš čtvrtý smrk? Opravdu stárnul. Větve mu prořídly, polámaly se větrem. Kůra zhrubla a zvráskovatěla. V kořenech cítil sucho a to je pro smrky špatné znamení. Smutně se smířil s tím, že umře opuštěn a nadarmo. Naučil se být sám, naučil se trpět, v utrpení přemýšlel, modlil se a zvolna umíral. Od života už si nesliboval nic.

Velim se proto podivil, když ho jednoho dne podřezávali. „ K čemu jim budu dobrý?“ Leda na topení? Podřezali starý smrk., pořezali a nechali ležet. Jen malou část z něho si odvezl jakýsi starý mužík s sebou. „Co se mnou udělá?“ ptal se kousek kmene.

Stává se často, že velké překvapení potká toho, kdo už nic nečeká. Víte, co se ze dřeva stalo? Housle, krásné zvučící housle. Starý smrk se dočkal. Chodil světem a zpíval. V jeho hlase byla všechna ta dlouho nesplněná touha, všechno zapomnění. Zpíval o dlouhých nocích, o bděních a modlitbách, o celém svém těžkém zdánlivě neužitečném životě, kdy jenom rostl a rostl, jak Pánbůh dával. A říkal všem, kdo ho chtěli slyšet, tu velkou pravdu, že na tom Božím světě nikdo nadarmo neroste, kdo roste dobře.