"Jde o to, ani ne tak více mít, jako více být." (Karol Wojtyla)

Ohlédnutí za Krakowem

5. 8. 2016 20:11
Rubrika: Ze života | Štítky: WYDpribeh , krakov2016

Všechno to začalo kolem listopadu nebo prosince, teď přesně nevím. Na stránkách signály.cz jsem našla soutěž - Čteme Matoušovo evangelium – neboli soutěž o to, kdo pojede do Krakowa zadarmo. Tak jsem si řekla, že to zkusím, protože sama nevím, zda mám jet na toto celosvětové setkání či nikoli, a že je to šance přijít na to, zda ano či ne. Pustila jsem se do 12ti kolové soutěže a asi tři měsíce po skončení vyplňování mi přišel e-mail – Vyhrála jste hlavní cenu – Krakow ZDARMA. V sobě jsem měla zmatek, protože jsem měla před státnicemi a nevěděla, zda v té době budu student, zda náhodou nebudu už chodit do práce či co bude. Čekala jsem do poslední chvíle, kdy jsem usoudila, že budu muset tuto výhru přenechat sestře, u které byla jistota, že určitě pojede. V mém případě to nebylo stále jisté. A týdnu, kdy se odehrával Krakow, jsem měla několik pohovorů kvůli práci, ale nakonec jsem odjela se svým přítelem sice na vlastní pěst, ale odjela.

V pátek jsem se setkala se sestrou a bratrancem, který už tam byli od pondělí a a vyprávěli nám zážitky, které prožili. Ale pro mě to byl stále velký stres, že nejsem tam, kde bych měla být. Všechno se odehrávalo ve spěchu, všude bylo velké množství lidí, davů, front a chaosu, který mi na klidu nepřidával.

Následně jsem navštívila gynekologickou poradnu, kde jsem možná konečně rozuzlila příčinu svých zdravotních problémů a následně začala přemýšlet o změně. Ale také přišel čas rozhodování, zda se účastnit 10,5km poutě ke kampusu Misericordiae, kde se odehrávala vigilie se svatým otcem a já nevěděla, zda budu schopná tuto trasu ujít. Následně po hodinovém rozjímání jsem usoudila, že půjdu a přítel půjde se mnou. Po cestě nenastali žádné komplikace, kterých jsem se bála, jako například tuhnutí lýtek či bolest pat, protože mi stačí ujít pár metrů a nejsem schopná udělat ani krok. Možná to bylo tím, že nebyl čas přemýšlet nad tím, co se stane, když se toto přihodí, protože kolem mě byl nekončící dav pozitivně naladěných lidí, který směřoval stejným směrem.

Po příchodu na do kampusu jsme zjistili, že tam pro nás zbyly i místa, z kterých je vidět na obrazovku a můžeme sledovat celý ceremoniál naživo. Viděli jsme krásný západ slunce s doprovodem svíček a požehnání papeže Františka. Usínali jsme v rytmu písní a probuzení pro mě sice zimou někdy kolem páté hodiny ranní ale ten východ slunce byl nádherný. Po znovu usnutí druhé probuzení proběhlo opět za zpěvu z reproduktorů. Mše při slunečním svitu a následný pochod, zpět do svých ubytování, kde jsme se cestou zpět ztratili. Místo pouhých 10,5km jsme ušli 17,5km s tím, že jsme se dostali někam mimo vyznačené trasy na mapě a místní obyvatelé nám řekli, že jsem úplně špatně a vůbec nechápou, jak jsme se tam dostali. Po psychickém zhroucení, kdy už jsem já samotná nevěděla, co dělat, protože vlak, který sice stál necelých 500m ode mě sice jezdil, ale policie, která vše řídila, uzavřela směr na Krakow a otevřela pouze směr z Krakowa. Jsme se zvedli a šli stejnou cestou zpět, kdy jsme po cestě už potřetí zmokli a směrovky na křižovatkách stále chyběly, jsem se šli poradit s policistou, který se tvářil uraženě, že nemůže mluvit anglicky, ale pouze polsky, protože mu nerozumíme. Jsme vydedukovali, že musíme jít dalších 6km, kde jezdí tramvaje a autobusy. Úplně promáčení jsme se tedy vydali cestou směrem ku Krakowu a doufali, že nás nějaká dobrá duše sveze, když budeme stopovat, protože jsme nebyli schopni dál jít s úplně promáčenými boty a oblečením úplně durch. Po asi dvou kilometrech jsme narazili na dalšího policistu, který nám potvrdil, že máme jít rovně, ale žádné auto nám nechtělo zastavit, buď bylo již plné poutníků, nebo se báli nebo nevím. Ale nakonec se našla jedná dobrá duše, paní, která sice nejdříve vypadala, že nezastaví, ale následně si to rozmyslela a opravdu zastavila a řekla, že sice do Krakowa nás dovést nemůže, ale že nás vysadí tam, kde jí to policie dovolí a že to nebude daleko zmíněným tramvajím a autobusům. Což byla naše záchrana. Tímto bych chtěla milé paní moc poděkovat, protože bez ní bychom bloudili ulicemi města ještě asi další tři hodiny. Po vysazení jsme narazili na další dva ztracené Čechy, kteří nevěděli kudy se vydat, protože nikde nebyli žádné směrovky či ukazatele a přidali se k nám, kdy jsme je dovedli na zastávky a rozloučili se. Po putování městskou dopravou jsme potkali Slováky, kteří se také různým způsobem snažili dostat na svá určená místa, kdy půlka jejich skupiny byla na tom samém místě, co my asi před třemi hodinami a řešili stejný problém.

Díky Bože jsi nás celou cestu ochraňoval a dával nám sílu na celé toho putování, které dospávám ještě dnes, protože to vše bylo velmi psychicky i fyzicky náročně. Díky za pomoc i za nalezení síly se nezhroutit při první příležitosti, kdy nastaly komplikace a za dobré lidi, které jsi nám poslal do cesty, abychom se dostali zpět do našich domovů. 

Zobrazeno 1786×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková